Hnědá revoluce na Ukrajině
Izrael Šamír
Kyjev se mi velmi líbí,
důvěryhodné město s příjemným měšťanským charakterem, s mnoha
hospůdkami, čistými ulicemi plnými stromořadí, kde je dobrá
nálada cítit v jeho zahradách a kde se prodává pivo. Před sto
lety byl Kyjev jako ruská vesnice a v některých částech centra
je tahle atmosféra dosud cítit.
Nyní v Kyjevě hlídkuje ozbrojená chátra ze západní Ukrajiny,
neonacističtí bojovníci z "Extremní pravice", dědicové Štepána
Bandery, vojáci ukrajinského Quislinga a jeho přátel ve zbrani,
všichni nacionalistické víry.

Po měsíci střetů Viktor Janukovič ustoupil, podepsal kapitulaci
před EU a připravil se k útěku pře hrubou revoluční
spravedlností, připravenou uštknout. Poslanci vládní strany byli
poraženi a rozprášeni, komunisté téměř lynčováni, opozice dobyla
parlament, jmenovala nové ministry a ovládla Ukrajinu. Na
Ukrajině zvítězila hnědá revoluce. Tato velká země východní
Evropy s padesáti miliony obyvatel skončila jako Libye. USA a EU
v tomto kole zvítězily a zatlačily Rusko dál na východ, jak to
chtěli.
Ještě se ukáže, zda neonacistická chátra,
která vyhrála bitvu, bude souhlasit s předáním sladkého ovoce
vítězství politikům, kteří jsou, bůh ví, tak mazaní. A ještě
důležitější je, zda ti, co hovoří rusky na východě a jihovýchodě
země, přijmou hnědou kyjevskou vládu, nebo jestli se oddělí, aby
šli vlastní cestou, tak jak to udělal lid Izraele (jak se píše
v Bibli) po smrti krále Šalamouna, kdy se bouřil proti jeho
dědici řka: "Běž pryč do tvých stanů, Izraeli!" a vyhlásil
nezávislost svého léna (I Král 12:16). Zatím se zdá, že přání
východních "udržet celistvost ukrajinského státu" je silnější
než jejich averze proti vítězným hnědým. I když shromáždí
všechny své představitele a mohou vydat prohlášení o
nezávislosti, neodvážili se vyhlásit převzetí moci.
Jejich velký soused Rusko se nezdá mít
otevřený zájem na tomto znepokojivém vývoji. Obě ruské tiskové
agentury, TASS a RIA, ani nepřinesly tuhle hroznou zprávu o
Ukrajině na první straně, jak to naopak udělal Reuters a BBC:
pro ně, jak je možné vidět v novinách, byla důležitější
olympiáda a biatlon.
Toto chování, "hrát si na pštrosa" je pro
ruská média dost typické: pokaždé, když se dostanou do
nepříjemné situace, ignorují vše a v televizi dávají balet
"Labutí jezero". Udělala to tak, když se v roce 1991 zhroutil
Sovětský svaz, a tentokrát místo baletu vysílala olympiádu.
Protiputinovská opozice v Rusku schválila
ukrajinský státní převrat. Včera v Kyjevě, zítra v Moskvě,
zpívali. Další lidový slogan je "Maidan (hlavní náměstí
v Kyjevě, místo protivládních demonstrací) je jako Bolotnaya"
(náměstí v Moskvě, místo protivládních protestů v prosinci
2012).
Většina Rusů byla touto událostí otřesena,
ale ne překvapena. Rusko se rozhodlo před několika týdny omezit
na minimum své zapojení na Ukrajině, jako by chtělo demonstrovat
světu své nevměšování, chování přesahující do nevědomosti.
Zatímco ministři zahraničí zemí EU a jejich spojenci se nahrnuli
do Kyjeva, Putin poslal Vladimíra Lukina, komisaře pro lidská
práva, starého pána, na nízké úrovni a s malou politickou váhou,
aby čelil ukrajinské krizi. Ruský velvyslanec Zurabov, další
ne-entita zcela zmizel z očí veřejnosti. Nyní byl povolán do
Moskvy. Putin udělal jen jediné veřejné prohlášení k Ukrajině,
jakoby se jednalo o Libyi nebo o Mali, a ne o sousední zemi, tak
blízkou ruskému zázemí.
Takový přístup nevměšování se očekávat ale
bylo možno očekávat: Rusko se nevměšovalo do katastrofálních
ukrajinských voleb v roce 2004, ani do gruzínských voleb, které
znamenaly nástup extremně protiruských vlád. Rusko se zapojuje
jen tehdy, když dojde k opravdovému boji v poli, a když
legitimní vláda požádá o pomoc, jako tomu bylo v Osetii v roce
2008, nebo v Sýrii v roce 2011. Rusko podporuje toho, kdo
opravdu bojuje za svou věc, v opačném případě se trošku zklamaně
postaví stranou.
Západ nemá tento typ odstupu a jeho
představitelé jsou vždy mimořádně aktivní: představitelka
amerického ministerstva zahraničí Victoria Nulandová strávila v
Kyjevě dny a týdny, krmila povstalce koláčky, rozdávala miliony
pašovaných zelených papírků, setkávala se s jejich vůdci,
plánovala a osnovala státní převrat. Kyjev je dnes zavalen vůní
nově vytištěných dolarů. Velvyslanectví USA je rozdává všem jako
rozjařený Texasan v nočním klubu. Každý z mladíků, který
bojoval, dostal pět set dolarů týdně, kvalifikovaný bojovník až
tisíc a velitelé čet dva tisíce dolarů - pěkné prachy na
ukrajinské poměry.
Ale dolary nejsou všechno, jsou potřeba i
lidé, aby uskutečnili státní převrat. Byla zde opozice, a když
Janukovič v demokratických volbách zvítězil, tři strany volby
prohrály. Mohly své stoupence hnát do ulic, aby pokojně
manifestovali nebo udělali sit-in. Ale byl by v tom případě
někdo, kdo by v kritickém momentě bojoval? Asi ne. (Nulandová
vypočítala americkou investici "na budování demokracie" na pět
miliard dolarů.) Bylo možné tyto lidi povolat na hlavní náměstí
na demonstraci. Ale ti, kdo platí tzv. nevládní organizace, jsou
plaší lidé, ztěží by riskovali své dobré bydlo. A USA
potřebovaly k odstranění demokraticky zvoleného prezidenta od
moci lepší bitevní nástroj.
Hadí vejce
Hadí vejce byly vyseděny na západní Ukrajině:
ze synů kolaborantů s Němci, sáli nenávist vůči Rusům spolu s
mlékem svých matek. Jejich otcové formovali sítě pod velením
Reinharda Gehlena, šéfa německých špionů. V roce 1945, když bylo
Německo poraženo, Gehlen přísahal věrnost USA a daroval svou
špionážní síť CIA.
Partyzánská válka proti Sovětům trvala až do
roku 1956 a jejich krutost byla legendární, terorizovali
obyvatelstvo, aby bezezbytku splnili příkazy svých velitelů. Je
všeobecně známo, že mnozí Ukrajinci podezřelí z pouhých sympatií
k Rusům byli zardoušeni holýma rukama.
Otřesné přiznání jednoho z účastníků vypráví o jejich
činnosti na Volyni: "Jednou v noci jsme uškrtili 84 mužů.
Uškrtili jsme dospělé, co se týká malých dětí, drželi jsme je za
končetiny, rozhoupali jsme je a rozbíjeli jsme jim hlavy o
veřeje dveří.. Dvě pěkná děvčata, Stěpa a Olja, 12 a 14 let
staré. roztrhli jsme tu mladší na dvě části, a nebylo třeba
uškrtit její matku Julii, zemřela na infarkt" atd atd.
Povraždili stovky tisíc Poláků a Židů a zúčastnili se i
hrozivého masakru dětí v Babijaru za účasti Němců, určitým
způsobem to bylo podobné jako s izraelskou spoluvinou při
masakrech Palestinců v Sabře a Šatíle provedených libanonskými
fašisty z Falangy.
Synové těchto vrahů vedených Banderou byli
vychováni k nenávisti vůči komunismu, Sovětům a Rusům a
k oslavování toho, co dělali jejich otcové. Stali se diamantovým
hrotem protivládních, proamerických rebelů na Ukrajině, extrémně
pravicový sektor, vedený ultraextremním fašistou
Dmytro Jarošem . Byli připraveni bojovat, zemřít a
zabíjet. Tato organizace byla schopna přitáhnout zájem
potenciálních rebelů i z různých směrů: jejich mluvčím je mladý
Rus, konvertovaný Ukrajinec, nacionalista Artem Skoropadsky,
novinář mainstreamu Kommersant-UA, tiskového nástroj oligarchů.
Jsou známy podobné případy mladých Rusů, kteří se například
připojili do salafitských struktur a stali se v horách Kavkazu
sebevražednými atentátníky, mladí toužící po akci a obětování se
nemohli být uspokojeni v konzumní společnosti. Je to slovanská
varianta Al.Kajdy - skutečné neonacistické útočné oddíly, které
jsou přirozeným spojencem USA.
Jsou to lidé, kteří nebojují jen proto, aby
země vstoupila do EU a proti setrvávání v ruském vlivu, ale
bojují i proti Rusům na Ukrajině a proti ukrajinskému etniku
mluvícímu rusky. Rozdíl v chování je sporný: před vyhlášením
nezávislosti v roce 1991 tři čtvrtiny obyvatel upřednostňovaly
ruský jazyk, poté další vlády nutily obyvatelstvo používat
ukrajinský jazyk, pro ukrajinské neonacisty ten, kdo mluví
rusky, je nepřítel. Můžeme udělat srovnání se Skotskem, kde se
mluví anglicky, zatímco nacionalisté by chtěli přinutit všechny
mluvit jazykem Burnsovým.
Za diamantovým hrotem Pravého sektoru se
svými horlivými antikomunistickými a antiruskými bojovníky stála
větší organizace, která mohla počítat s neonacisty z Tagnibokovy
Svobody. Před několika lety vyzval Tagnibok lid k boji proti
Rusům a Židům, nyní se stal opatrnějším, pokud jde o Židy, ale
je stále antiruský. Tagnibok byl tolerován nebo dokonce
povzbuzován Janukovičem, který se pokoušel napodobit
francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, jenž vyhrál druhé
kolo voleb proti nacionalistovi Le Penovi, jist si, že by
prohrál volby proti každému jinému soupeři. Janukovič s pomocí
stejné techniky chtěl Tagniboka jako svého porazitelného soupeře
ve druhém kole prezidentských voleb.
Strany, které se dostaly do parlamentu
(největší strana Julie Timošenkové s 25 % křesel a menší strana
boxera Klička s 15 %), podporovaly lidovou nespokojenost a
prohrály volby.
Spojenectví nacionalistů a liberálů
Tak se ve východní Evropě pod deštníkem nové
politiky USA vytvořilo spojenectví mezi nacionalisty a liberály.
Zkouška již byla provedena před dvěma lety v Rusku, kde se
Putinovi nepřátelé spojili v sílu tvořenou liberály
orientovanými prozápadně a s více či méně extremistickými
ruskými nacionalisty a všemi neonacisty.
"Liberálové" nebojují, jsou v masách
nepopulární, zahrnují v sobě vysoké procento Židů, homosexuálů,
milionářů, liberálních novinářů, zatímco "nacionalisté" mohou
oslovovat velké neindoktrinované masy, téměř jako bolševici, a
bojují. Toto je koktejl preferovaný USA a to je spojenectví,
které dosáhlo po pokusu ujmout se moci a sesadit Putina ve
volbách do Moskevského zastupitelstva 20 % hlasů. Při druhém
pokusu na Ukrajině byla akce úspěšná.
Připomínáme: pro liberály není nutná podpora
demokracie. Dělají to jen tehdy, když jsou si jisti, že jim
demokracie přinese to, co chtějí. Jinak mohou spojit své síly
s těmi z Al Kajdy, tak jak tomu je v Sýrii, s islámskými
extremisty jak se to děje v Libyi, s armádou jako v Egyptě, nebo
s neonacisty jako se to děje nyní v Rusku a na Ukrajině.
Historické liberál-nacistické spojenectví nefungovalo, protože
staří nacisté byli nepřáteli bankéřů a finančního kapitálu a
tedy byli také proti Židům. Této překážce se lze vyhnout:
například Mussolini se nejevil být nepřátelský vůči Židům, měl
ve své vládě několik židovských ministrů a dokonce se stavěl
proti Hitlerovu protižidovskému chování, říkal, že Židé jsou
užiteční a srdeční. Hitler odpověděl, že kdyby i on povolil
smíchání s Židy, tisíce by jich bylo připraveno vstoupit do jeho
strany. Dnes už tento problém vyvanul: moderní neonacisté nejsou
nepřátelští vůči Židům, bankéřům a ani vůči homosexuálům.
Breivik, norský vrah, který zavraždil desítky lidí, byl jedním
z mimořádných příkladů neonacisty, přítele Židů. Takoví jsou
ukrajinští a ruští neonacisté.
Zatímco stará Banderova chátra zabíjela
každého Žida (a každého Poláka), se kterým se setkala, jejich
moderní dědicové disponují velmi cennou podporou Židů.
Oligarchové židovského původu (Kolomojsky, Pinčuk a Porošenko)
je financují, zatímco významný židovský vůdce, prezident
Židovských organizací a obcí na Ukrajině, Josef Zissels, je
podporuje a ospravedlňuje. V Izraeli jsou mnozí příznivě
nakloněni Banderovi, vyprávějí, že Bandera nebyl antisemita,
protože jeho lékař byl Žid (jako ten Hitlerův). Židé nejsou
proti nacistům, pokud oni nejsou zaměřeni proti nim. Terčem
ruských neonacistů jsou tádžičtí imigranti a terčem ukrajinských
neonacistů jsou rusky mluvící lidé.
Revoluce: hlavní směry
Revoluce si zaslouží několik řádek: Janukovič
jako prezident nebyl tak špatný, byl opatrný, a současně slabý,
ale pak se Ukrajina dostala na hranici finančního bankrotu.
Janukovič se snažil zachránit situaci připojením se k EU, ale EU
neměla peníze na rozhazování. Pak se snažil dosáhnout dohody
s Ruskem a Putin mu nabídl východisko, aniž by požadoval
zapojení Ukrajiny do ruského vozu. To vyvolalo prudkou reakci EU
a Spojených států, znepokojených případným posílením Ruska.
Januk, jak ho lidé nazývají, měl málo přátel.
Mocní ukrajinští oligarchové ho nemilovali. Kromě obvyklých
důvodů a také kvůli rabiátským způsobům jeho syna, který
shrabával pro sebe byznys, který chtěl udělat někdo jiný. Mohli
dát zapravdu vůdci Běloruska Lukašenkovi, který se vyjádřil o
neortodoxních způsobech Janukova syna při získávání podniků
vedoucích k jejich likvidaci.
Janukův elektorát, rusky mluvící lid Ukrajiny
(a je to většina v zemi, tak jako ve Skotsku většina mluví
anglicky) byl zklamaný, protože jim nedal právo hovořit rusky a
učit rusky i své děti. Stoupencům Julie Timošenkové se Januk
nelíbil proto, že jejich vůdkyni zavřel do vězení. (I když si to
zasloužila, protože najímala vrahy, ukradla miliardy
ukrajinskému státu společně s bývalým předsedou vlády a kvůli
nečestným kšeftům s Gazpromem ke škodě ukrajinských
spotřebitelů.) Nacionalističtí extremisté ho nenáviděli, protože
nevykořenil ruštinu.
Útok proti zvolenému prezidentovi zaranžovaný
Spojenými státy americkými postupoval podle instrukcí Geneho
Sharpa, jež zní:
- Vybrat ústřední náměstí a zorganizovat pokojný masový
sit-in.
- Donekonečna hovořit o nebezpečí, že dojde k násilí.
- (Když autority hned nereagují) vyprovokovat krvavé
střety.
- Oznámit všem a se vší vehemencí, že došlo k bezcitnému
zabíjení.
- Dosáhnout bodu, kdy úřady budou vyděšeny a ohromeny.
- Dál pokračovat a odstranit je z jejich role.
- Nová moc musí být připravena dosáhnout převahy.
Nejdůležitější prvek tohoto schématu ale
nebyl nikdy prohnaným Sharpem vysloven a z tohoto důvodu hnutí
Occupy Wall Street (které postupovalo podle těchto pravidel)
nedokázalo dosáhnout požadovaného výsledku. Musíte mít na své
straně pány diskurzu, tedy západní mainstreamové sdělovací
prostředky. V opačném případě tě vláda rozdrtí jako to udělal
s Occupy a s mnoha dalšímu podobnými hnutími. Ale zde se západní
media plně seřadila na stranu rebelů, neboť události byly
zorganizovány ambasádou USA.
V prvním momentě shromáždily osoby na sit-in
demonstraci na náměstí Nezávislosti zvaném "Náměstí Maidan" své
známé lidi: byli to ti, co dostávali granty od USAID
prostřednictvím sítě nevládních organizací - napsal Andrey
Vajra, expert na ukrajinské otáky - sítě oligarchy na útěku
Choroškova, neonacisté z radikální pravice a radikálové ze
Společné věci. Tato pokojná manifestace byla štědře udržována
účastí umělců a bezplatným podáváním jídla a pití a
povzbuzováním svobodného sexu - v centru probíhal karneval,
který začal přitahovat masy, jak by se to dělo v jakémkoli
známém městě světa. Tyto karnevalové oslavy byly placeny
oligarchy a americkou ambasádou.
Ale karneval nemohl trvat věčně.
Jak se čte v bodě 2.: Začaly se šířit zvěsti,
že policie lidi násilně rozehnala, lidé se polekali a začali
odcházet. Jen několik aktivistů zůstalo na náměstí.
Jak se čte v bodě 3. Začala provokace
prostřednictvím západního agenta v administrativě, jmenoval se
Sergej Levočkin. Napsal dopis, že odstupuje ze své funkce,
odeslal ho a pak vydal rozkaz, aby policie rozehnala sit-in i za
pomoci násilí. Policie se uvedla do pohybu a rozehnala
aktivisty. Nikdo nebyl zabit, nikdo nebyl vážně zraněn, dnes,
kdy je více jak 100 mrtvých, je směšné připomínat tuto epizodu,
ale opozice vznesla obvinění, že došlo ke krvavým usmrcením.
Svět médií, tento mocný nástroj v rukách Pánů diskuse, začal
psát, že Janukovič zmasakroval děti.
EU a USA ihned začaly hovořit o sankcích a
cizí diplomaté se uvedli do pohybu na ochranu pokojných
manifestujících, a v téže chvíli byla poskytnuta silná ruka davu
na Maidanu, když tam byli vysláni ozbrojení muži a rváči
z extrémní pravice.
Doposud jsme hovořili o Gene Sharpovi, ale ti
z Maidanu měli dalšího spojence-poradce, Guy Deborda a jeho
koncept Společnosti spektáklu: Nebyla to skutečnost, ale dobře
sehraná hra k uvěření, tak jak se to stalo v minulosti, v srpnu
1991, se "státním převratem v Moskvě". Janukovič udělal všem pro
to, aby posílil odpor na Maidanu: poslal policii rozehnat
demonstranty, ale poté, co splnili polovinu úkolu, je stáhl zpět,
a tak to dělal každý den. Po takovém zacházení začne kousat i
velmi klidný pes.
Spektáklu podobná nereálná kvalita událostí
v Kyjevě byla zdůraněna příjezdem válečného štváče impéria,
neokonzervativního filosofa Bernarda-Henri Levyho, který dorazil
na Maidan stejně jako přijel do Libye a do Bosny a požadoval
respektování lidských práv a vyhrožoval sankcemi a bombardováním.
Pokaždé když dorazí on, začíná válka. Doufám, že nebudu nikdy v zemi,
kterou má Levy v programu navštívit.
Prvními obětmi Hnědé revoluce byly pomníky,
ty Leninovy, protože rebelové nenávidí komunismus v každé jeho
formě, a nenávidí pomníky připomínající světovou válku, protože
povstalci byli na straně těch, kdo ji prohráli, na straně německých
nacistů.
Historie nám poví, do jaké míry Januk a jeho
poradci chápali, co dělají. V každém případě svými neúčinnými
zásahy neozbrojené policie povzbudili oheň Maidanu. Neonacisté
z Maidanu použili odstřelovače proti policistům, byly zabity
desítky osob, ovšem prezident Obama vyzval Januka, aby se
zastavil a on se zastavil. Když znovu začali střílet, poslal tam
znovu policii. Ale jeden diplomat EU mu pohrozil obžalobou před
soudem v Haagu a on svou policii jako vždy odvolal. Za těchto
podmínek by nemohla fungovat žádná vláda.
Nakonec se zhroutil, podepsal se na
vytečkovaný řádek a odletěl neznámo kam. Rebelové se ujali moci,
zakázali ruský jazyk a začali vykrádat Kyjev a Lvov. Nyní se
život pokojných obyvatel Kyjeva změnil v peklo: krádeže na
denním pořádku, mlácení a zabíjení, které narůstá. Vítězové
připravují vojenskou operaci proti ruskojazyčným oblastem na
jihovýchodě Ukrajiny. Spektákl revoluce se může stát opravdu
krvavým.
Někteří Ukrajinci doufají, že Julie
Timošenková, právě opustivší vězení, dokáže zastavit rebely,
další doufají, že prezident Putin bude věnovat ukrajinským
událostem náležitou pozornost, když Olympijské hry už naštěstí
skončily. Spektákl ale neskončil, alespoň do té doby než se
spustí opona, ale dokud herci pokračují v recitování, nevíme,
jak tohle drama skončí.
Autor: Izrael Shamir, Information
Clearing House
Překlad: Komunistický svaz mládeže
|